Svatý Florián

Sanctus Florianus (Svatý Florián) - ochránce v nebezpečí ohně, vody a války, patron hasičů, kominíků a zedníků. Postava ve zbroji římského vojína s mečem a korouhví, vylévající vodu z vědra na hořící dům v připomínce toho, že prý kdysi svou modlitbou odvrátil plamennou zkázu.

Pocházel z vojenské rodiny a sám byl na konci 3. stol. n. l. vojenským úředníkem na území dnešních Horních Rakous. V té době, za vlády císaře Diokleciána, kdy byla římská říše zmítána bídou a četnými válečnými konflikty, hledal prostý lid v křesťanském učení útočiště před existenční nejistotou. Císař, ve snaze obnovit upadající říši a s ní i tradiční římské pohanství, zbavoval křesťany úřednických míst, propouštěl je z vojska, pronásledoval kazatele. Jeho dvouleté protikřesťanské tažení stálo věřící řadu mučedníků. Jedním z nich byl i později kanonizovaný Florián. Za to, že se nechtěl vzdát své víry a snažil se osvobozovat zajaté křesťany, byl 4. května r. 304 svržen s mlýnským kamenem na krku do řeky Enže poblíž římské osady Laureascum (dnes město Lorch v Rakousku). Pohřeb byl nedaleko Lince, v místech kde dnes leží městys St. Florian, a nad jeho hrobem byl už v 6.stol. vystavěn augustiniánský klášter. Mučedníkovi ostatky pak přenesli dva jáhnové do Říma a v roce 1183 je získal od papeže polský král Kazimír, aby je uložil v nově vystavěném chrámu sv. Floriána na Krakovském předměstí Kleparz. Hornorakouský národní světec se tak stal i polským zemským patronem a kromě chrámu , jenž mu byl zasvěcen, po něm byla pojmenována i jedna z bran krakovských městských hradeb. Část světcových ostatků získal z Polska také Karel IV. pro svatovítský chrám v Praze. Tak sv. Florián pronikl hlouběji i do českého povědomí. V samotné církvi nebyl nikdy předmětem rozsáhlého kultu, jeho uctívání mělo spíš profánní charakter a bylo rozšířeno zejména mezi venkovským lidem. Stal se typickou postavou štítových výklenků vesnických chalup, lidových maleb na skle, svatých obrázků a rustikálních, hlavně pozdně barokních plastik, jako jsou např. světcovy sochy v Lipnicích nad Sázavou či ve Slavonicích. Často se objevoval i na morových sloupech ve společnosti morových patronů, jak je tomu třeba v Poličce, Hostivicích nebo Velvarech. Jeho obraz najdeme ve velehradské bazilice, jeho socha zdobí hlavní oltář kostela v Borovanech. Také Praha má několik významných uměleckých památek svato floriánského kultu. Dominuje mezi nimi světcova socha od I. F. Platzera z poloviny 18. století na nároží domu U zlatého anděla na Staroměstském náměstí, známějšího asi restaurací U prince. K zajímavostem patří i jeden z bočních oltářů ve staroměstském kostele sv. Jakuba. Jako jeden z mála v Praze je zasvěcen sv. Floriánovi. Jeho donátorem byla v roce 1715 kominická dynastie Demartinů - její příslušníci dědili kominická privilegia od dob Rudolfa II. až do našeho věku a karlínský kominický mistr Hugo Demartini, císařský rada a protektor Kominické jednoty, byl na sklonku minulého století velitelem karlínského dobrovolného sboru a členem Zemské ústřední hasičské jednoty království Českého. Přesto však sv. Florián zdomácněl spíše ve venkovské komunitě.

Motlitba hasiče

Nechť kdekoliv oheň vzplane, já splním si svoji povinnost. 
Pro záchranu životů, Pane, dej mi síly dost.
V náručí vynést dítě, když ještě nevypršel čas, 
ale i starce, muže či matku, která má šedivý vlas. 
Stále na stráži stojím, protože povolaný jsem, 
před ohněm blízké chráním a pomoci chci všem. 
Když z Tvé vůle se má státi, Pane, že sám při tom život ztratím, 
požehnej Pane mé rodině a laskavou rukou vrať jí, 
co při plnění poslání, jsem já jiným lidem dal. 

Amen.