Svatý Florián

Sanctus Florianus (Svatý Florián) - ochránce v nebezpečí ohně, vody a války, patron hasičů, kominíků a zedníků. Postava ve zbroji římského vojína s mečem a korouhví, vylévající vodu z vědra na hořící dům v připomínce toho, že prý kdysi svou modlitbou odvrátil plamennou zkázu.

Pocházel z vojenské rodiny a sám byl na konci 3. stol. n. l. vojenským úředníkem na území dnešních Horních Rakous. V té době, za vlády císaře Diokleciána, kdy byla římská říše zmítána bídou a četnými válečnými konflikty, hledal prostý lid v křesťanském učení útočiště před existenční nejistotou. Císař, ve snaze obnovit upadající říši a s ní i tradiční římské pohanství, zbavoval křesťany úřednických míst, propouštěl je z vojska, pronásledoval kazatele. Jeho dvouleté protikřesťanské tažení stálo věřící řadu mučedníků. Jedním z nich byl i později kanonizovaný Florián. Za to, že se nechtěl vzdát své víry a snažil se osvobozovat zajaté křesťany, byl 4. května r. 304 svržen s mlýnským kamenem na krku do řeky Enže poblíž římské osady Laureascum (dnes město Lorch v Rakousku). Pohřeb byl nedaleko Lince, v místech kde dnes leží městys St. Florian, a nad jeho hrobem byl už v 6.stol. vystavěn augustiniánský klášter. Mučedníkovi ostatky pak přenesli dva jáhnové do Říma a v roce 1183 je získal od papeže polský král Kazimír, aby je uložil v nově vystavěném chrámu sv. Floriána na Krakovském předměstí Kleparz. Hornorakouský národní světec se tak stal i polským zemským patronem a kromě chrámu , jenž mu byl zasvěcen, po něm byla pojmenována i jedna z bran krakovských městských hradeb. Část světcových ostatků získal z Polska také Karel IV. pro svatovítský chrám v Praze. Tak sv. Florián pronikl hlouběji i do českého povědomí. V samotné církvi nebyl nikdy předmětem rozsáhlého kultu, jeho uctívání mělo spíš profánní charakter a bylo rozšířeno zejména mezi venkovským lidem. Stal se typickou postavou štítových výklenků vesnických chalup, lidových maleb na skle, svatých obrázků a rustikálních, hlavně pozdně barokních plastik, jako jsou např. světcovy sochy v Lipnicích nad Sázavou či ve Slavonicích. Často se objevoval i na morových sloupech ve společnosti morových patronů, jak je tomu třeba v Poličce, Hostivicích nebo Velvarech. Jeho obraz najdeme ve velehradské bazilice, jeho socha zdobí hlavní oltář kostela v Borovanech. Také Praha má několik významných uměleckých památek svato floriánského kultu. Dominuje mezi nimi světcova socha od I. F. Platzera z poloviny 18. století na nároží domu U zlatého anděla na Staroměstském náměstí, známějšího asi restaurací U prince. K zajímavostem patří i jeden z bočních oltářů ve staroměstském kostele sv. Jakuba. Jako jeden z mála v Praze je zasvěcen sv. Floriánovi. Jeho donátorem byla v roce 1715 kominická dynastie Demartinů - její příslušníci dědili kominická privilegia od dob Rudolfa II. až do našeho věku a karlínský kominický mistr Hugo Demartini, císařský rada a protektor Kominické jednoty, byl na sklonku minulého století velitelem karlínského dobrovolného sboru a členem Zemské ústřední hasičské jednoty království Českého. Přesto však sv. Florián zdomácněl spíše ve venkovské komunitě.